Cesta do Irska po zemi

Naše cesta do Irska započala v úterý 10. května 2011. Z Ostravy jsme vyjeli k večeru, něco po šesté hodině. Pavel mě počkal kousek od domu, takže jsem seběhl i s věcma a zamířil k autu. Černé VW Polo s řízením napravo. Holt, irské auto. Naložil jsem své zavazadlo s věcma, tašku ještě po dědečkovi z Bratislavy, s kterou byl naposledy v Moskvě. Takže ji vemu ještě na aspoň jednu cestu. Dědeček by měl radost, i když by mě asi také varoval, jaká nebezpečí skýtá plavba lodí. Po naložení věcí jsme se rozjeli směr Polsko. Pavel chtěl jet přes noc a severní cestou přes Wroclaw, do Německa, přes Nizozemsko, Belgii, Francii a pak trajektem do Irska. Vtipné bylo, že ještě před Bohumínem nás dojela Blanka, když jsme stáli kousek od zastávky, a ještě jednou se s náma rozloučila. Cesta byla klidná a začalo se stmívat. Rychle jsme najeli na dálnici, takže nám nic nebránilo hladké cestě. Teda až na únavu, ale dělali jsme přestávky a v noci jsme i po pár hodinách spali na parkovištích. Tu noc jsme se dostali až do Německa, kde jsme prospali v autě větší část noci. No prospali, já jsem se v autě moc nevyspal, spíše jsem podřimoval.

Ve středu jsme se dali na cestu něco po páté hodině ranní. Plán byl dojet do Francie a zde někde strávit noc. Na cestování jsme měli ještě celý čtvrtek, jelikož loď vyplouvá ve čtvrtek v 21:30, takže jsme moc nespěchali. V Německu jsme se moc nezdržovali. Obdivovali jsme akorát hustou a bezplatnou síť dálnic a početné průmyslové oblasti. A větrné elektrárny, byly skoro všude (to bychu země s tolika jadernými elektrárnami nečekal). Zcela nenápadně jsme projeli do Nizozemí, ale změna byla poznat hned. Okamžitě za hranicí se objevily skleníky, a já věřím, že na tulipány. Jelikož ještě nemám v Nizozemí žádnou kešku, rozhodli jsme se alespoň jednu najít. Zkoušeli jsme to dvakrát. Poprvé u jednoho zábavního parku s velkým rollercoasterem a podruhé u ohrádky s ovcema. Tu první kešku očividně někdo ukrad, tu druhou zas někdo očividně ukryl víc, než napovídala obtížnost. Takže v Nizozemí nic a plynule jsme vpluli do Belgie. Zde se už na nás štěstí usmálo a na okraji Antwerp a staré kamenné brány jsme opravdu kešku našli. Našel si ji i Pavel, čímž si úspěšně zalogoval svou první keš. Ale pryč o geocachingu. Cestou po dálnici nás GPSka trochu povodila za nos, ale prohlédli jsme si okrajové části Antwerp. Pěkné, zejména cihlové budovy, upravené. A všude byly stezky pro cyklisty a to dokonce i v rámci kruhového objezdu po jeho vnější části. Což jsme opravdu nečekali, ale cyklistům jsme se úspěšně vyhli díky bystrému zraku a rychlému plynu. Z Belgie jsme se rozhodli vyrazit podél mořského pobřeží. Hlavním důvodem byly neplacené dálnice ve Francii, které se vinou hlavně podél pobřeží. Nutno říct, že GPSka nás vedla velmi dobře a až do našeho cíle, Cherbourgu, jsme jeli mimo placené úseky. Ve Francii se začal blížit večer a tak jsme víc než jindy koukali po okolí a hledali nějaký ten "Chambre". Napoprvé jsme to zkusili v kempu, ale 50EUR na osobu ve stanu bez přikrývek a bez polštářů se nám nezdálo jako výhodná nabídka. Hledali jsme dál, leč všechny penziony po cestě byly zavřené. Těžko říct, zda proto, že ještě není sezóna, nebo proto, že jsme byli mimo placené dálnice. Potom jsme ovšem zahlédli odbočku na "Chambre", asi tři kilometry napravo od hlavní cesty. Cesta to byla úzká a mezi poli. Dělali jsme si srandu, jaký strašidelný dům na konci naší trasy nalezneme. A doprava a doleva a rovně. Po chvíli jízdy jsme dorazili do malé vesničky jménem Halinghen. Zastavili jsme na vcelku velkém náměstíčku na tak malou vesničku. Byl zde velký kostel a hned naproti náš hledaný penzion jménem Mont Violette. Jen bych ještě rád poznamenal, že ačkoliv se jednalo o náměstí, tak vedle průběžné cesty krajem náměstí, cestě do polí a slepé ulice, se nedalo z náměstí nikam jinam dojít. Otevřít nám přišel vstřícný majitel, Belgičan a dohodli jsme se na ceně 40 EUR na osobu i s belgickou snídaní. Celý penzion byl laděn v takovém klasickém masivním stylu spolu s pár moderními prvky. Prostředí i pokoje na nás působily příjemně, takže jsme nabídku přijali. Spal jsem jako zabitý na nádherné manželské posteli s modrým baldachýnem. Pavel spal ve vedlejší místnosti, trochu více ve vojenském stylu :-). V noci byla tma, a když říkám tma, tak opravdu tma a ticho.

Ráno se nám ani nechtělo vstávat, já bych spal ještě aspoň dvě hodiny. Ale čekala nás snídaně objednaná na 9:30, takže jsme nechali všechny naše přístroje nacucat co nejvíc proudu a sami se vydali na snídani. Měli jsme čerstvé a křupavé francouzské bagety, sýr, něco uzenin a míchaná vajíčka se slaninou. Pochutin bylo více, dokonce i sladké, ale nebylo v našich silách ani v našem úmyslu všechno spořádat. Po snídani jsme spořádaně zaplatili, prohodili pár slov s majitelem, který říkal že penzion objevili ke koupi na internetu a že dokonce v místě penzionu býval kdysi i malý obchod. Naložili jsme věci do auta a šli vyfotit některá se zajímavých míst, na které jsme narazili den předem večer. A poté už směr Cherbourg-Octeville. Krajina ve Francii mimo dálnici je úžasná. Není to úplně rovná placka, je zde plno kopečků s poli, stromy a staveními. Zvláště pohled na vlnící se zelené pole s klasy obilí, modrou oblohou a bílými mráčky byl nádherný. Po cestě jsme potkali množství malebných vesniček a vůbec nelituju, že jsme nejeli po dálnici. Udělali jsme si pár pěkných zastávek, jak odpočinkových s focením, tak odpočinkových s nakupováním. Doporučuji hlavně čerstvou bagetu s voňavou a výbornou francouzskou paštikou. A ne nějakou v kelímku, ale připravenou k naporcování v kameninových nádobách. Mňam. Kolem sedmé hodiny večerní jsou dorazili do přístavního města Cherbourg. Už když jsme sjížděli s kopce, otevřelo se před náma širé, temně modré moře. Počasí nám oba dny cesty přálo, možná až moc a v podstatě většinu cesty bylo slunečno a teplo. V přístavu se už tvořila fronta k hlavní bráně přístavní firmy Irish Ferries. Zůstali jsme v levé frontě a asi po deseti minutách jsme po nahlášení čísla rezervace obdrželi jak lodní lístky, tak klíče od pokoje. Obojí ve formě tiketů s magnetickým proužkem. Potom nás čekala ještě celní kontrola, kde naše občanky zkoumali nějakým drobnohledem, něco jak mají sběratelé známek. Opravdu netuším, co tam hledali. Celníkům prohledávajícím auta jsme se úspěšně vyhnuli a dorazili k další bráně, kde nás po kontrole lístků nasměrovali do jedné z řad čekající na nalodění do lodi Oscar Wilde. Zde už čekalo několik řad aut, pár autobusů a kamiónů. Na nalodění jsme čekali asi necelé dvě hodiny. Ale ta doba uběhla rychle, jelikož jsme se procházeli po molu, fotili okolí, samotnou loď a povídali si. Také jsme pozorovali naloďování kontejnerů. Poté přišly na řadu kamiony a asi hodinu před vyplutím autobusy a osobní automobily. Vjeli jsme dovnitř do toho obrovského kolosu a potom ještě o patro výš, kde jsme dle pokynů zaparkovali v prostřední řadě. Potom už jen vzít věci, nastoupit do výtahu a hurá do kajuty. Kajutu jsme dostali na osmé palubě (počítáno odspodu). Malá kajuta se dvěma lůžky na levoboku s výhledem na moře. Součástí byla samozřejmě i buňka se sociálním zařízením. Nechali jsme věci v kajutě a upalovali na příď do baru, který nazýváme Přední Desítka. Křesla přímo u oken jsme uchytili včas, dříve než sem přišla početná skupinka francouzských dětí s učiteli, a mohli tam nerušeně sledoval odpoutání od břehu a vyplutí. O půl desáté večer jsme odrazili od břehu, vycouvali, otočili jsme se a vypluli ven z původně vojenského přístavu. Přístav je velmi dobře chráněn, jak před samotným mořem, tak byl chráněn i v dobách války. Do přístavu se dá vplout jen dvěma úzkýmí místy, které se dají velmi dobře chránit. Jinak jsou všude okolo hráze, několik hrází. Po chvíli jsme se dostali na volné moře a jali se obeplout Anglii. Zde, na palubě v křesle Přední Desítky jsem začal psát tento příspěvek. Moře ale pěkně houpe a ač se snažím, není mi z toho úplně ok. Ale snažím se si vsugerovat, že se mi to líbí. Ale mám hlad a chci se osprchovat, takže mizím do kajuty. Mám tam dobrou francouzskou paštiku, sýr a bagetu.

Jak večer, tak i ráno jsme prozkoumávali loď. Pavel vyzkoušel satelitní internet a já ráno satelitní hovor babičce. Ještě nikdy jsem nikomu nevolal zprostřed moře a kraje oceánu. Zatímco večer šlo ještě vidět vzdalující se pobřeží, tak ráno nebylo nic okolo, široko daleko. Spalo se vcelku dobře. Když člověk leží, není mu vůbec špatně a člověka to i ukolébá. To už mi spíš vadilo hučení klimatizace ve stropě. Ale jinak si na svou první noc v kajutě nemůžu stěžovat. Dorazil jsem zbytek té výborné paštiky a přikusoval velký kus sýra Brie. Teď sedím v Zadní Desítce, pozoruju okolní moře, houpající se hladinu a okolní plavidla, která se sem tam kolem nás objeví. Zatímco ráno bylo slunečno a nahoře na vyhlídkové palubě pod širým nebem bylo příjemně, tak teď je zataženo a na moři jsou větší vlny. Loď se houpe ze strany na stranu, ale už mi to nějak nevadí. Na baru je málo lidí. Za mnou někdo spí natažený na pohovce a přede mou si zas někdo čte knihu. Sem tam proběhnou kuřáci zápálit si cigaretu ven na zadní palubu. Ale i v této zimě se dá venku na palubě najít pár příjemných míst v závětří. Když si člověk vyhlídne i místo, kde ústí klimatizace, je tam i teplo. Právě máme dvě hodiny do našeho cíle, tak se půjdu podívat do kajuty, vezmu si bundu a uvidím, zda už bude vidět pobřeží z vrchní paluby.

Pobřeží vidět bylo. Jako první člověka upoutaly větrné elektrárny na pobřeží. Svítilo sluníčko, ale nad pobřežím se honily mraky. Minuli jsme maják na pravoboku a blížili se k přístavu. Venku na palubě jsme ale nevydrželi dlouho, jelikož nás zkropila silná sprcha irských srážek. Tak jsme se vrátili zpět do kajuty, vzali zavazadla a šli na prabovok lodi. Loď zastavila, obrátila na zpětný chod a začala couvat do přístavu. Ven z lodi jsme byli rychleji, než jsme se do ní dostali. Pravděpodobně podle pravidla LIFO jsme z lodi vyjeli jako první. Proběhla pasová kontrola a celní kontrola, kterou jsme projeli bez zastávky, jelikož Pavel s baretem na hlavě za volantem vypadal jako rodilý Ir. Cesta do Ennis proběhla hladce. Kolem nás probíhala příjemná kopcovitá krajinka, zahlédli jsem i vršky větších hor. Počasí se střídalo, slunečno, zateženo, déšť. Tak jak je pro Irsko typické. Večer jsme ještě stihli malé stěhování a nákup v Lídlu, kde neberou kreditky. A potom konečně spát :-).

Je více než půl roku hodně?

Tak přemýšlím, zda je časový rozdíl půl roku mezi mým prvním příspěvkem a příspěvkem, který teď píšu hodně nebo málo. Teda, ne že bych na stránky svého blogu mezi touto dobou nezavítal. Byl jsem se sem párkrát podívat, a divili byste se, nepřibyl žádný článek :-).

Je pravda, že za tu dobu se událo celkem dost věcí podstatných věcí v mém životě. Podařilo sem mi úspěšně dokončit školu a to Ostravskou univerzitu, Přírodovědeckou fakultu, obor Informační systémy. To znamená, že nyní můžu užívat před svým jménem titul Mgr. Ještě před státnicemi jsem se začal ucházet o mé budoucí zaměstnání u několika firem. V podstatě do poslední chvíle nebylo jasné kam nastoupím. Nakonec zvítězila firma Hyundai Motor Manufacturing Czech.

Samozřejmě ve výše zmiňované době se událo i spousta neméně zajímavých věcí, hlavně co se týče mých přátel a tak, ale zatím si je asi nechám pro sebe :-). Navíc, zítra jdu do práce a musím se pořádně vyspat :-D.

Někdy je třeba začít

Na myšlenku vlastního blogu mě přivedla oblíbenost blogu mého kamaráda Pavla, který rád navštěvuju, a tak mě nepadalo, že by nebylo špatné mít taky vlastní blog. Navíc, možná je to i moderní, ne?

Když jsem zakládal blog, myslím že to byl srpen, minulý rok, věděl jsem, že to hned tak nebude, abych tu něco napsal. No, máme tu rok 2007, mám skoro po zkouškách, tak proč sem konečně nenapsat?

Otázkou je ale, co? Co většina lidí na svém blogu píše? Své příhody, události, které je zaujaly atd.... Zkusím to teda taky....

Napadají mě věci dvě, v případě, že nepočítám řeč o blogu samotném.

Konečně jsem se rozhoupal a napsal jsem svůj článek na wikipedii o Křečíku Džungarském. Vždy jsem na wikipedii udělal na cizím článku menší opravy chybiček, většinou pravopisu, ale na svůj vlastní článek dosud "nebyl čas". Byl jsem překvapen, jak rychle na můj narychlo stvořený článek zareagovali ostatní wikipedisti a doplnili ho obrázky, tabulkami a dalšími informacemi. A proč zrovna o křečíkovi? Inu, poslední dobou se ze mě stal menší chovatel křečíků, tak proto. Bohužel, včera mi jeden křečík umřel asi po 2,5 letech, což je na tak malé zvířátko docela hodně. Ale tak už to chodí....

Druhou věcí je má debata o americké radarové základně na našem území. Tuto debatu jsem vedl se svým spolužákem Pavlem G (nezaměňovat Pavel a Pavel G), který se mě snažil přesvědčit, že je to "špatná" věc. Já jsem se samozřejmě snažil o opak. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme si řekli, že nemá v debatě moc smysl pokračovat (resp. jsem to začal já), protože nemáme dostatečný počet faktů, a další debata by dle mě byla jen tlacháním. Konečně, Pavel se mě ptal jen na můj názor a ten jsem mu poskytl. Nutno říct, že žádný z nás nezměnil názor na věc, ale o tom možná někdy příště.

Tolik k úvodu. Jsem sám zvědav, jak mě blogování chytne.
Zdravím oba Pavly.